Jsem nemocná, stahuju anglické titulky k Roku ďábla na středeční Czech film club pro Erasmáky a vzpomínám na kdysi .)
Poprvé jsem se s písničkami Jarka Nohavici setkala ve skautu. Starší holky a vedoucí ho hodně poslouchaly, zpívaly a hrály. Byl součástí našich táboráků, putovních písniček, táborů. Všeho. Kvůli Jarkovi a kvůli oddílu jsem se taky začala učit hrát na kytaru. Nestačilo mi jen zpívat. Chtěla jsem si ty písničky umět zahrát. A vlastně jsem i před skoro 2 lety začala kvůli Jarkovi hrát na piano. Kvůli Dlouhé tenké struně... Kterou si sice ještě/už nezahraju, ale byla to tenkrát velká motivace a i teď, když ji slyším, si říkám, že je škoda, že mi ty bílé a černé klapky neříkají pane. Třeba jednou...
Foto: Žabička |
Poslední dobou se opět vracím k jeho starším písničkám. Rakety, Darmoděj, Robinson, Svátky slunovratu, Hotely... Táhnou mě více než jeho nové - virtuálky a tak. Hlavně proto, že jsem je znala jako první a přitom jim nerozuměla. Teď mi jsou bližší. Teď už to nejsou jen hezké melancholické (a občas veselé) melodie a dobré rýmy. Mají mi konečně co říct.
A nejsem jediná. Je zvláštní, že když se o Jarkovi bavím s kamarády, cítí ten posun také. Nu, to vlastně tak zvláštní není, zvláštní je spíš to, že Jarek v repertoáru vydrží po generace. Začnete ho poslouchat kolem 10 let a vydržíte do smrti. Důkazem toho je, že když hrají Jarka na Country rádiu, táta ho zesílí, máma si pobrukuje a já vylezu ze svého pokoje do obýváku a taky poslouchám. Jarek totiž spojuje a to je na něm to, co lidi táhne. Aspoň myslím. Tedy, doufám .)
Aktualizace 2013-03-04, 16:03
Porovnejte Par nobile s Před dveřmi... Nu, ono asi není možné být neustále originální, když člověk složí tolik písniček .) #objevdne
Aktualizace 2013-03-04, 16:03
Porovnejte Par nobile s Před dveřmi... Nu, ono asi není možné být neustále originální, když člověk složí tolik písniček .) #objevdne