Ještě pár dní a jsou to přesně 4 roky, co jsem definitivně opustila střední školu a spolu s ní také víceméně pravidelný denní režim, učení se na otravné zkoušení u tabule, školní zvonění a především jsem také přišla o prázdniny. V pravém slova smyslu. Nemám podzimní, jarní, velikonoční a hlavně velké letní prázdniny, což mě krká nejvíc. I díky tomu, že mi všichni tvrdili, jak má člověk na vysoké nejvíc volného času a celé prázdniny tráví kdesi v čudu. To u mě díky práci neplatí. Kvůli táboru jsem si většinou vybrala veškerou dovolenou a kromě prodloužených víkendů jsem tak léto trávila v knihovně.
Na tábor jsem mohla jet i letos, ale já si řekla ne. Jednak jsem si chtěla zase užít volno po svém, kdy člověku neběhá za zadkem 20 dešťovek, které nemají nic lepšího na práci, než vymýšlet skopičiny a druhak jsem se už v lednu domluvila s natirem, že někam vypadneme. Díky tomu jsem si v práci vybrala 4 týdny dovolené a shodou okolností se s těmito týdny sešly i jiné akce/volna, které ve mně vyvolaly pocit, že mám po 4 letech zase skutečné prázdniny.
Hned tou první shodou okolnností je pravidelná každoroční záležitost. Bělidlo během červencových svátků aka Kikislava a setkání přátel ze střední a zemědělců. Už po xyté a letos to stálo vskutku za to! Vánoční atmosféru jsme vyměnili za karnevaloples, ve střízlivém mezičase jsme stihli minivýlet do lesa a na skálu, uvědomili jsme si, že vcelku nechutně stárneme a produkujeme spoustu odpadu a hlavně jsem se po dlouhé době opět sešli ve střední partě s výjimkou Pařížanky, markeťačky a paní učitelky (které to doufám ještě do konce prázdnin nějak napraví!). Nad Bělidlem se ale stahují prodávající mraky, tak doufám, že to letos nebylo naposledy, co jsme se vyvalili na trávník pod třešní. A pokud ano, doufám, že si Kikina vymyslí nějakou jinou tradiční alternativu. Já Husa, Cyrila a Metoděje s nikým jiným prolelkovat nechci .)
Z Bělidla jsem se volně přes zubní pohotovost přesunula na pracovní cestu do Edinburghu, ze které se kromě 5ti denního repozitářoidního maratonu také vyklubalo příjemné výletničení. Od pondělí do pátku jsem většinu dne sice proseděla v přednáškových místnostech, večer jsem ale na protest dešti vždy vyrazila na alespoň malou procházku a stihla jsem si tak probloumat skoro celé historické centrum. Letadlo zpět mi letělo až v neděli, takže sobotu jsem věnovala rychloprůletu všemožnými knihovnami, z nichž největší zážitek mám z hlavní univerzitní, která je snem snad každého studenta. A pokud ne studenta, tak alespoň knihovníka .) Po rychloprůletu jsme s kolegyní vyrazily na Edinburghský kopec, kde se nám díky slunečnému zázraku povedlo vidět do dálky, prohlédnout si město z trochu jinačí perspektivy a také si maličko upevnit šmajdáním zdraví. V neděli ráno jsem ještě stihla proběhnout Skotské národní muzeum a pak se na letišti nechat díky pepřovému spreji zapsat do policejní databáze s napomenutím. Nová zkušenost. Velké zážitky .)
Od mého návratu ze Skotska uběhlo 5 dní a já jsem po vyčerpávajícím pracovním týdnu vypnula počítač s tím, že se k němu posadím zase až za měsíc. Byl totiž pátek a v neděli jsme s natirem měli vyrazit na eX-pud-ICE 2012, o které jsem se tu již poměrně dlouze rozepsala, takže si dovolím jen drobné shrnutí.
Jezdit stopem může být nebezpečné, ale ten risk za to stojí. Nám se za celou cestu nestalo nic. A už vůbec nic hrozného. Dalším poznatkem je, že být ve městě bez domluveného ubytování sice může být problém, ale ne neřešitelný. Všude jsou dobří lidé a když ne, je tam alespoň křoví. O trochu větší problém je, když člověk vyrazí s (hodně) omezeným rozpočtem. Na druhou stranu to alespoň nutí počítat s každou korunou a neutrácet za blbosti. Posledním poznatkem je, že nemá cenu jezdit od jednoho velkoměsta k druhému. Člověka akorát otráví to dostávání se ven, drahé MHD a vykulené pohledy na batikovaná trička. Jestli znovu někam vyrazím(e), určitě bych radši jela jen do jedné země a tu si projela křížem krážem.
Jak jsem psala, eX-pud-ICE měla původně trvat 4 týdny, ale ty se nakonec vinou práce, únavy a naší přehnané cestovatelské rychlosti smrskly na 13 dní a mě tak zbývaly 2 týdny, u kterých jsem předpokládala, že je strávím(e) na minivandru a vodě. Minivandr padl. Takže jsem vyrazila alespoň na 3 šutry na Tetíně, hlídat staroušky a neteře na chajdu a na závěr prvního týdne jsem si vyrazila z kopýtka a i to kopýtko. Tedy, zvrkla jsem si kotník a s ním jsem se vydala na vodu. Drobné předvodní obavy vystřídalo nadšení hned první den. Poměrně různorodá parta si sama sobě sedla jako prdel na hrnec, slunce do nás pralo únosně a rozhodně příjemněji než jediný déšť, který nás zastihl v hospodě a vy-zapilo se toho tolik, že se to ani počítat neodvážím. (Odvážili se jiní. Neřeknu .) )
Mezi mými odjezdy a příjezdy jsem zvládla nějaké to filmování, okukování všeho (ne)možného, procházení a také průvodní koncert Prague Pride, který předčil mé očekávání a já se tak především organizátorům dodatečně omlouvám za skeptické předhodnocení. Bylo to dobré!
Navíc prázdniny nekončí. I když mi z dovolené zbylo houbeles, těším se ještě na (nejedno) piknikování, z nichž to velké - CK Klíštěcí - bude již tento čtvrtek 23. srpna. Od 17:00 ve Stromovce a čte-li tohle náhodnou někdo, kdo o něm neví a má ve čtvrtek čas, je vítán. Stejně jako na Kulturně-historicko-hysterickém výletničení vol. 9, které se koná v neděli 26. srpna a jede se na Hlubokou.
Sečteno podtrženo, letošní léto se vyvedlo. Jen mě mrzí 2 věci. Tou první je, že brzy skončí a navíc skončí rvaním druhé osmičky a druhé mrzení se týká toho, že každý zážitek je neopakovatelný a já už teď vím, že příští léto bude úplně jiné.
Žádné komentáře:
Okomentovat